Mistrovství České republiky, Nymburk, 13.-15.11.2015

 

V pátek ve 13 hodin členové Tong-Ilu a Velešína nastoupili do autobusu a vyrazili jsme na cestu do Nymburka na Mistrovství republiky. Cesta byla pohodová, řidiče už podle obličeje znám, takže on taky měl s naší ekipou zkušenosti. Jediná chvíle, kdy jsem si říkala, že se možná vybouráme a kdy jsem s povděkem kvitovala, že ještě nejsme na dálnici (chybělo nám cca 10 km) nastala, když dospěláci z Velešína začali testovat  3 antiperspiranty jednoho z nich. Podle výrazu pana řidiče, který se snažil prostrčit hlavu zavřeným okénkem, jsem přesně poznala, kdy trojboj doběhl z půlky autobusu v plné míře až dopředu. Cestou jsme stihli patnáctiminutové kafe a v pohodovém čase zhruba v půl páté jsme byli ve vestibulu sportovní haly v Nymburku. Soutěžící, kteří se šli vážit, se dostali na řadu v neuvěřitelně krátkém čase. A i dál se organizačně dařilo – kluci měli dopředu ošéfované informace, které jsou potřeba pro úspěšné nahlášení ubytování. Už se známe, takže se i zhruba dopředu vědělo, kdo s kým bydlí. Tedy mě se alespoň nikdo neptal s kým chci být na pokoji, když měla přijet Iva Fryčová, na kterou už jsem se moc těšila. I lístky na jídlo jsme vyřídili neuvěřitelně rychle. Píšu to ze svého pohledu. Protože bylo přihlášeno veliké množství závodníků, část z nás, ekipa z Velešína, byla ubytovaná v penzionu. Vlastně jsem se ani nestihla zeptat jak bylo, nijak si nestěžovali, i když jezdili autobusem ráno na závody, večer stejně na penzion. Už před odjezdem na závody jsem si ověřila, že v sobotu a v neděli je porada rozhodčích od osmi hodin, jediná moje starost tedy byla v tyto dny včas dosnídat a slušně oblečená se dostavit. Páteční pohoda se nutně nemusela týkat soutěžících, kteří měli ještě téměř poslední možnost doladit techniky.

No a v sobotu ráno to vypuklo. V sobotu soutěžili žáci a senioři, v neděli pak junioři a veteráni. Už úvodní nástup soutěžících byl impozantní, a to se nedostavili všichni soutěžící obou soutěžních dnů. Pan Vrábel zde ještě připomněl věc, která byla dlouho dopředu inzerovaná na svazových stránkách, a to, že 5 zápasišť budou snímat 3 webkamery. Ty byly umístěny vzadu na tribunách a člověk na ně hodně rychle zapomněl. Další takovou změnou byla grafika pro matsogi. Když jsem si uvědomila, že změnu nasadili na MČR, zeptala jsem se v duchu, jestli vedení svazu ví, co dělá. A rovnou jsem si bez zaváhání odpověděla, že čemu se divím, že to je běžná věc a tedy nic, čím bych se měla zabývat. Když jsem potom vzala jako rohová rozhodčí do ruky tablet, musím říct, že se mi postupné prolínání červené a modré velmi líbilo. Rozdíl byl v tom, že nyní známka po čase mizí. To moc nenahrává lidem, kteří zpětně kouknou, jestli tam mají všechny známky – jednak nemá cenu stát rozhodčím za zády a koukat do tabletů, jednak zpětně nedopíšete, neopravíte nic. Další změnou bylo i to, co všichni viděli na displeji na obrazovce na stolku rozhodčích. Dřív byla vidět celková barva, čas  a napomínání a mínus body. To zůstalo. Dále je ještě vidět hodnocení od každého rozhodčího, ať už vyjádřeno barvou nebo i přímo body. První a čtvrtý rozhodčí na displej nevidí, druhý a třetí ano. Samozřejmě že to poutá pozornost, i závodníků. Upřímně řečeno jako rozhodčí potom vidíte, jestli si zařezáváte soutěžícího z vašeho oddílu. Mně se třeba v neděli stalo, že se mi najednou změnila barva v době, kdy vlastně „neměla“. Dost jsem se lekla. V sobotu jsme jako ring jeli v novém programu od začátku do konce s jednou výjimkou, kdy jsme jeli minutový zápas na papírky, protože nám systém zlobil. Oceňuji našeho předsedu poroty, který myslím s velkým citem situaci zvládl a velice dobře se rozhodoval a hlavně jednal. Vím, že ostatní ringy dojely sobotu v původním programu (který byl taky ke stažení na ploše pc a bez problémů fungoval), ale už v neděli se bezchybně pokračovalo v novém systému. Přece jen jsme pak jako rozhodčí byli víc ve střehu. A stalo se, že najednou známka změnila barvu. Nenapadlo mě, že je to proto, že naskočila tři napomínání. Naštěstí to hned došlo lidem za stolkem.

Musím uznat, že co se týká počtu rozhodčích, byl jako obvykle při MČR rozhodčích dostatek. Bylo i opravdu hodně nekvalifikovaných rozhodčích a byl prostor na jejich případné otázky, když se coby zkušení závodníci a příští rozhodčí na soutěžící dívali doslova i obrazně z jiného úhlu. Vždy asi největším překvapením je, když si uvědomí, jak velkou roli ve skutečnosti hraje, jestli závodník má dost výdrže dojet tul od začátku do konce. Vliv správného postoje a správné výšky kopů a úderů a korektnost provedení je záležitost očekávaná. Taky jsem si v těchto dvou dnech zopakovala starou pravdu, že předseda poroty skutečně není jen figurka, ale má velký vliv má na rychlost a celkovou pohodu průběhu soutěže. Někdo by mohl namítnout, že to má mikrofon na závodech taky a měl by svoji pravdu. O rozvoj kvalifikovaných rozhodčích se postarali mezinárodní rozhodčí, kteří rozepisují kategorie na jednotlivé ringy. Když dostali na ring 1 (tedy centrální ring) soupisku s hosinsool, byli jsme v klidu a říkali si, že když to dobře půjde, i něco uvidíme. Z klidu jsme se dostali velice rychle.   Pravda je, že hosinsool je velice oblíbený mezi diváky a rozhodčími, kteří ho nemusí posuzovat. Aby ne, je skoro pravidlem, že soutěžící mají výborně připravený „důvod k boji“. Vlastně je s podivem, že se psaním scénářů úspěšně neživí víc Čechů. A vlastní provedení hosinsool taky bývá výborně připravené. Spíš proto, že rozhodčí přece jen posoudí daleko víc tulů a matsogi. Ale pokud jde o to, kdo hlídá čas, kdo kontroluje podle scénáře, zda byly techniky provedeny a skutečně  bylo použito něco, co je považováno za zbraň, a kdo dává body, v tom problém není.

Kromě toho, že jsem zase měla možnost potkat báječné lidi z oddílu, se těším i z dalších věcí. Jednou z nich je, že lišovské Nomo vyslalo rozhodcovat Láďu Klomfara a že jsem s ním strávila jeden den na ringu. Mám ho ve vzpomínkách jako báječného oddílového kamaráda (zrovna tak jako i Bóžu, Božetěcha), parťáka ze soustředění a člověka, který mi nezištně pomohl s přípravou na zkoušky. Nyní od sebe bydlíme vzdušnou čarou přes les a lán asi 800 m, přesto jsme se 5 let prakticky nepotkali. Jsem ráda, že ho zahlédnu alespoň na slavnostech pořádaných městem, kde se svým oddílem pravidelně důstojně prezentují taekwon-do. Zdejší už si na doboky nejspíš zvykli, když měla v září při Lišovských slavnostech před ukázkou tkd vystoupení základní škola, paním učitelkám a taky přihlížejícím asi nepřipadalo divné, že na jevišti jeden žáček vystupoval v doboku.

Další věcí, kterou mě MČR obohatilo, byla soutěž veteránů, tul III.dan a vyšší. Chci ještě příležitostně  poděkovat Petru Smékalovi. Jeho tul měl to něco, co odlišuje bojový sport od bojového umění. Pak že Do není vidět. Podle soustředěného ticha okolo bych řekla, že si (oba) soutěžící v této kategorii užilo víc lidí.

Co se nepovedlo, byl letošní samotný závěr závodů, kdy se vyhlašovali nejlepší soutěžící ze soutěžních kategorií, nejlepší školy apod. V propozicích byl uveden přibližný konec v neděli v 18 hodin, od našeho mistra jsme jako rozhodčí měli večeřové lístky (večeře začíná od 18 hodin), na tomto místě proběhlo několikáté MČR, množství soutěžících víc než naplnilo ubytovací kapacity a nechce se mi tedy věřit, že pokud je pravda, že se někdo z našeho vedení spletl a nahlásil jako konec akce 16. hodinu, že by si management haly řekl pohoda, v 18 hodin může probíhat zápas basketbalistů, protože hala bude do 17 hodin 100% volná. Vznikla tedy situace, kdy na stupeň vítězů nastupovaly týmy a uklízelo se tatami (ok, to známe) a začal jezdit vozík na mytí podlahy a místo zábran se začaly přidávat nízké lavičky. Pak se přidaly na lavičky basketbalistky. Někde kolem slavnostního vyhlašování nejlepších jednotlivců a nejlepších škol byli přihlížející na soutěžní ploše posláni stoupnout si za sedící basketbalistky, před naším vedením v této slavnostní chvíli stál podle postavy a vžitých představ trenér basketbalistek a svůj názor sděloval natolik hlasitě, že jsem ho slyšela i já, která jsem stála nahoře na tribuně v poslední řadě. Abych mu nekřivdila, co přesně říkal, jsem mu nerozuměla. Proč mám pocit, že jsem si vybrala správný sport? Protože si nedovedu představit, že by pan Kaňka, pan Vrábel nebo pan Zámečník – a že jim neupírám, že jsou to taky jenom lidé – měli potřebu se chovat takhle.

Zvykla jsem si jako nejhlasitější element vnímat kouče. Asi není úplně ok když koučka po zápase vleze až doprostřed tatami a něco tam vypráví (možná mladému, ale zkušenému) středovému rozhodčímu. Asi není v pořádku, když má jeden závodník zničehonic víc koučů, ideálně ještě pěkně rozjetých. Ale jestli koučové dovolí, ráda bych jim vysekla poklonu. Protože spousta z nich se naučila dělat svoji práci hodně dobře. Tak jako rozhodčí, ani oni se za celý den pořádně nezastaví a svým svěřencům bývají velikou oporou a „jsou jim k ruce“.

Ráda bych vysekla poklonu i paní doktorce. V televizním spotu z STM, kde mimochodem o tkd mluví velice pěkně, zmínila, že u závodníka je tak do 10 vteřin. Hm, ale v průměru, i s časem, kdy ještě někoho dolepuje nebo docpává a už je potřeba ještě jinde. Kdo se s touto drobnou a milou ženou kdysi domluvil, určitě sám netušil, jak šťastnou má ruku. Paní doktorka evidentně nečeká, až ji někdo zavolá, ale už má vyvinutý radar. Na ringu, kde probíhalo matsogi senioři 85kg +, stála vedle mě (coby jí místně nejbližší rohové rozhodčí) v okamžiku tvrdšího dopadu soutěžícího. A jen počkala na vyzvání.

A pak ještě jednomu juniorovi, omlouvám se, i když soutěží častěji, nepamatuji si jméno. Myslím, že to je jeden ze soutěžících se žlutými chrániči. Nevysoký, ale velmi mrštný soutěžící s velmi dobrou ránou, co už doma pár zasloužených vítězství má. Nebyl to snadný souboj, ale opakovaně se mu podařilo vyššího závodníka vystrčit z ringu. Nějací blízcí, asi jeho příbuzní, ho v podstatě chtěli podpořit v tom, aby couvajícímu rozhozenému protivníkovi ještě mimo ring v rozběhu naložil, soutěžící by asi býval upadl na parkety. Nepadla tam ani nejvhodnější volba slov, ale vulgární nebyli. Závodník je ztišil a bylo vidět, že tohle nemá zapotřebí. Těžko se to popisuje, ale překvapila mě ta dospělost.

 

Celkově závody byly zajímavé a nějaké zkušenosti si odnesl každý. Pro nás skončili v neděli chvilku před 18. hodinou a vyrazili jsme autobusem směr ČB, kde jsme byli na 22. hodinu. Cestou jsme se zastavovali ještě na sváče. Tentokrát jsem byla ze závodů nebývale mrtvá. Mrzí mě, že jsem na Romana byla nepříjemná, mrzí mě to dál, i když jsem se omluvila. Asi jsem i hodně mrtvě vypadala, protože když jsem přicházela po jídle v McDonaldu k autobusu, venku stály dvě holky z Velešína a v podstatě daly pozor na to, abych taky nastoupila. Bylo to moc milé a děkuji za laskavost. Zaujalo mě, že jsem cca na hodinu usnula, a než jsem usnula, jela x minut jedna a táž písnička. Když jsem se vzbudila, jela ta samá. No potěš koště, doufám, že to byla náhoda. V Budějovicích jsme měli konečnou tam co start, naproti výstavišti. Když jsem se asi za 5 minut vrátila s autem, stál tam Honza Pavlík s bráchou a čekali s mikrozbytkem dětí na jejich rodiče. A říkali, že jsou v pohodě. Nikdy jsem si neuvědomila, že když jedeme autobusem, že tohle asi dělají běžně. V noci, v neděli,  po závodech, kdy se už každý vidí doma.

Velké blahopřání všem soutěžícím. Ale pogratulovat zvlášť prostě musím/musíme Adéle Bicanové, nejlepší juniorce B a Honzovi Pospíšilovi, nejlepšímu seniorovi A.

 

j.

 

Ohlédnutí za MČR 2015
Štítky: