Ve Znojmě se mi líbilo. Jestli mohu doporučit, jeďte a užijte si to.

 

Vyjížděli jsme před šestou ráno. V autě bylo šest spolucestujících, samí sympaťáci a cesta mi rychle utíkala. Příjemné počasí na cestování bylo po celý den. Další příjemnou zkušenost jsem zažila hned při příjezdu do haly. Hala je krásná, prosklená, skvěle klimatizovaná a prosklení se vztahuje i na restauraci, která má mimochodem báječnou a příjemnou obsluhu. Mají i třeba kafe bez kofeinu, což by nejspíš třeba Tygra zabilo, ale jejich presso určitě ne. Prosklení umožňovalo rodičům sedět u kafíčka, povídat si s ostatními rodiči a vidět do haly. Přeberte si převlékání soutěžících. Rodiče mě bavili, protože když byl čas v klidu si popovídat nebo vyrazit ven, tak to prostě udělali, ale když jejich děti soutěžily, stáli v hale a v pravý čas a bez teatrálností super fandili. Děti sice docvičily někdy k polednímu, ale všichni přirozeně vzali v úvahu, že máme s Honzou Pavlíkem rozhodcovské povinnosti a vyrazili obhlédnout Znojmo.

Další velmi příjemnou zkušeností bylo setkání s pořadateli. Vnímala jsem tam nejvíc čtyři osobnosti, všechny velmi vstřícné a přitom skvělí profesionálové. Dokázali zajistit mezinárodní závody, kam se sjeli lidé ze Slovenska, Slovinska, Německa, Velké Británie, Polska, Maďarska. Omylem jsem se připleta na poradu koučů, protože už byl pomalu čas na poradu rozhodčích. Byla vedena v českém a anglickém jazyce, slovenští koučové prominou. Žádné dohady, veškeré dotazy vítány. S velkým citem pro to, že se sjely zástupci více svazů. Byli přivítáni mistři. Pak byla porada rozhodčích, opět to samé. Pořadatelé vyjádřili přání, abychom se na ringách vystřídali na pozicích středových rozhodčích, předsedů porot a rozhodčích, ale dál to nekontrolovali. Na konci porady rozhodčích zaznělo – „támhle je jídlo, zamykám, nepůjdete dřív, dokud se to nesní“. Taky jsem byla zvědavá, jestli fakt zamknou. Nezamkli. Ostatní rozhodčí už to podle všeho znali, někteří už u porady rozhodčích snídali chlebíčky. Jídlo obecně bylo skvělé a při obědě v sousední restauraci nám vyšli ochotně vstříc s individuálními stravovacími prosbami.

Trošku jsem se lekla, když jsem viděla počet rozhodčích, ale na tři ringy to stačilo pro sbory pěti rozhodčích, kde třeba u nás se kumulovala funkce středového a předsedy poroty. Pro pořadatele bylo příjemným zjištěním, že přijeli dva rozhodčí navíc, byť jeden s kravatou a dobokem.  „Od Kaňky z odddílu“ pro ně, jak jsem opakovaně zjistila, bylo rovnítko pro kvalitu, pochopitelně nejen u rozhodčích. Ukázalo se, že Honza byl ve vyplňování formuláře velmi důkladný a před každým Tong-Ilákem zašktl rozhodčí ano (to jako že máme), pořadatelé si to zase u všech odháčkovali. Asi nebyl jediný. Musím se Honzy zeptat, jaké mi vypsal soutěžní kategorie 😉 Protože jsem v letošním školním roce z časových důvodů neabsolvovala žádné svazové závody, říkala jsem si, jestli jsem neudělala chybu, když jsem ochotně souhlasila, že pojedu na závody jiného svazu. Ukázalo se, že obavy byly zbytečné. Že do mě náš svaz nacpal pravidla velice slušně a zkušenosti nasbírané od kvalitních předsedů porot taky těžko zazdít. Navíc mě pořadatelé Znojmo Openu na každém kroku utvrzovali, že taekwon-do je jenom jedno, když se dělá dobře. Že dle encyklopedie trošku jinak vedená technika, která má ale rytmus, rovnováhu a zjevně je funční, nemůže být hodnocena špatně, myslím na Open. Na poradě koučů v jednu chvíli zazněla námitka na kyap (výkřik). Pořadatel způsobem, kterému se nedalo nic vytknout, sdělil, že nyní jsme na jejich svazových závodech a je třeba respektovat jejich pravidla, když oni jedou na naše závody, musí počítat s tím, že pravidla se budou trošku lišit. Nemůžu říct, že by mi kyapy i během tulu, max. 3 body místo 5 a nepovinnost udělat otočku v matsogi nějak zamotaly hlavu. Co mě na chvilku zarazilo bylo, že ringy nejsou označeny číslicí. Pak jsem si všimla, že na ubruse na stolku je napsáno ring C apod. Když napíšu, že na straně rozhodčích byl ve dvou rozích  kyblíček, červený a modrý, bude to působit úsměvně, ale bylo to jen fajn upozornění, kde je červená a kde je modrá. Musím vůbec pochválit vkusnost rozmístění znaků taekwon-da, fotografie generála Choi Hong Hi stejně jako prezidenta tkd Choi Jung Hwa a taky reklamy sponzora závodů.

Zahájení závodů proběhlo jak jsme zvyklí, jen s přáním, aby pozdrav na konci byl jen úklonou bez kyapu. Stejně leckteré dítě ze zvyku pozdravilo nahlas a halou se pak neslo pššt, působilo to legračně, ale mile. Rozdělení na ringy se ještě doladilo v hale s ohledem na další dva rozhodčí a fakt, že asi dvě pětiny rozhodčích měly jít soutěžit. Mohlo to v důsledku fakticky dát tak hodinový výpadek rozhodčích na jednom ringu. Náš ring se úplně nemohl rozjet. Odmítla jsem být středovou rozhodčí, protože nemám danové zkoušky, byla jsem host jiného svazu a z mnoha důvodů nesouvisejích s taekwon-dem nechám svou licenci rozhodčích jen doběhnout a také jsme na ringu měli dva rozhodčí (českého, přímo z domovského svazu, a slovinskou), kde se očekávala aktivita v tomto směru.  Český rozhodčí musel nejprve zaučit  dva nekvalifikované rozhodčí za stolkem, protože nad nimi úplně nebyl dohled a neměli praktické zkušenosti. Myslím, že i moje rada, aby si nekvalifikovaný rozhodčí, který nám potom zůstal, důkladně ověřil, kdo vyhrál, ať není průšvih, zafungovala. Tohoto, jak věřím, v budoucnu kvalifikovaného rozhodčího, kterého zatím znám ze závodů jen jako kvalitního závodníka, rozhodilo máloco. Bylo znát, že není prohnán našimi předsedy porot, kteří poradí, kdy už si má co chystat, a to zejména závodníky do příštího zápasu a závodníky pro novou kategorii, aby nebyly prostoje. Dělal svou práci zapisovatele a pak i časomíry jak nejlíp uměl a dělal to dobře, a vůbec s ním byla skvělá domluva. Pak došlo na to, zda bude středovým rozhodčím český rozhodčí nebo slovinská a kdy. Domluvili se dobře. Trošku se náš rozhodčí nechával zatahovat do dlouhých debat  i mimo dobu, kdy se připravovali závodníci. V každém případě ochotně odpověděl na otázky, které jsme k pravidlům měli. V praxi se občas musel zeptat u hlavních rozhodčích, ale je fajn, že nedělal chybná rozhodnutí. Celkově musím říct, že ač jsem nechápala dlouhé prodlevy a znovu jsem si uvědomila důležitost kompetentního a praxí protřelého předsedy poroty, že rozhodčí byli velicí sympaťáci a protože anglicky mluvím, ale nerozumím, o některých věcech jsme si možná tak nepopovídali, ale to neznamená, že to nebylo obohacující setkání. Kdo má rád Babylon v praxi, ten si užil. Líbilo se mi, že rozhodčí byli velmi objektivní a velmi pracovití.

Takovou zajímavostí pro mě bylo, že soutěžící cvičili libovolnou sestavu, ve finále volitelnou a povinnou. Viděla jsem mnoho Yul-Goků. Chápu, taky mám tenhle tul ráda. Při týmových tulech mě to, že vidím jednu sestavu od těch samých lidí potřetí, už tak moc nebavilo. S tou výjimkou, že se většinou závodníci zlepšovali. Opadávala z nich nervozita a taky si víc zvykli, že se v hale neslyší, což při nácviku doma zohlední málokdo. Bylo jedno, jestli je v týmu 3 nebo 5 soutěžích, v týmu byly holky i kluci. Při povelech se na soutěžící mluvilo korejsky a anglicky. Malé děti to neřešily, občas se některý ze starších zeptal a bylo mu odpovězeno místo „optional“ „libovolnou“, výjimečně „co chceš“. Soutěže se účastnili lidé s 10. kupem až IV. danem. Byla jsem hodně vděčná, že se zejména na soustředěních cvičí i saju jirugi a saju makgi. Protože občas závodník na prvních závodech  ruku neotevře do sonkalu, občas zase ano… Z našich jsem viděla cvičit tři soutěžící, co tak vím. Bylo se na co koukat, což mě těšilo. Připomněla bych, že je důležité si být vědom toho, že tul není cvičení na místě, ale boj proti imaginárnímu nepříteli. A že nejčastěji používaný postoj a nejzákladnější úderové plochy, které jsou vedeny do správné výšky, často rozhodnou zápas. No a pak ještě jak moc je člověk vratký. Bez ohledu na výši pásku. Viděla jsem cvičit, bohužel jenom pár technik, soutěžícího z Anglie, syna významného mistra, nevím, jaký měl dan. Neuvěřitelná kondice, preciznost technik, ale senior (ne veterán) s ním zároveň cvičící měl o dost lepší rovnováhu (Čech vedle taky nebyl žádný béčko, vídám ho na závodech). Příjezdu tohoto Angličana si organizátoři velmi považovali, předával v úvodu závodů certifikáty novým prvním danům. Potkala jsem ho na cestě mezi ringy, mile se usmál a pozdravil. Tolik k výchově (nejen slavných) rodičů a k Do. Jinak vyšších, i černých pásků, kteří skvěle cvičili, tam bylo víc. Takže jestli vás nalákalo jet, ale nevíte jestli, tak už třeba víte. Taky třeba víte, jestli jet, když víte, že naši soutěžící získali čtyři zlaté medaile a tedy byli v konkurenci úspěšní. Tadeáše si těžko nepamatovat, kromě toho, že se Honza už v autě pochlubil, že padla na zkouškách sedmdesátka. V jenom rozstřelu se mi víc líbil maďarský závodník, Tadeáš ví proč. Třem dalším rozhodčím (čtvrtý nevím) se naštěstí víc líbil on a to proto, že měl lepší délku postoje (to neznamená nutně delší, jindy to může znamenat i přiměřenější). Ve finále se kousl, tuly se nedaly s tím předchozím srovnávat, a plným právem získal zlato.

V hlavě mi ještě utkvěl jeden soutěžící, nevím, z kterého státu, věkem přibližně starší žák. Sportovní typ, výborné držení těla a  – veškeré techniky bez nápřahu. Taky to u některých technik skřípalo, evidentně mu muselo jejich učení se dělat problémy. Neuvěřitelné bylo, že tak cvičil všechny a musel nácviku obětovat (to se jinak nedá napsat) hodně času.

 

Domů ze závodů se mi jelo taky dobře. Náš pan řidič odbočil ve Znojmě drobet jindy a viděli jsme jiný nádherný kus země, mj. dech beroucí Vranov nad Dyjí. Holkám se nedělalo v autě úplně dobře, cesta se klikatila, ale časová ztráta dělala nějakých 20 minut. Ke konci cesty už jsem byla za celý den dost unavená, běžně nevstávám po celotýdenním kolotoči v práci v pět ráno, ale jak už jsem psala, osazenstvo auta bylo nesmírně příjemné a výborně jsme si popovídali.

Nevím přesně, v kolik jsme přijeli domů, asi kolem půl osmé. Ze závodů (nebyli ještě ukončené) jsme odjížděli asi před půl šestou, což prý bylo nezvykle pozdě. Přivezla jsem si domů od pořadatelů krásný upomínkový předmět a díky vlastně všem vzpomínku na nesmírně příjemně, aktivně a inspirativně prožitou sobotu.

 

J.

Znojmo OPEN očima naší Jitky